Report z koncertu Tortured Soul od Myclicka

Pražáci si už dávno nesahají na hvězdy jako první...

Tatam je doba, kdy Pražáci měli všechno jako první naservírované na stříbrném podnose až pod frňák a teprve až o pár let později mířily hvězdy světového formátu do dalších měst naší republiky. A zatímco dnes britští Kosheen hrají v každé horní dolní i několikrát do roka, na německého producenta Roberta Babicze jsme museli počkat do chvíle, než si dvakrát zahraje na Moravě. Někdy jsou holt ti produkční klubů až přehnaně opatrní a na případném pozvání Tortured Soul pak nic nemění fakt, že se za ně zaručily takové osobnosti, jakými jsou Stevie Wonder nebo Carl Cox. To mnohdy nestačí, vždyť věřte dneska všem těm PR zprávám, které se na vás valí ve dne v noci ze všech stran a hbitě oddělujte zrna od plev... Tedy až letos, kdy si ti tři naplánovali svou další šňůru po Evropě a konečně i se zastávkou v Praze. Budou mít ale nakonec pro koho hrát?

Tentokrát bez balkónu bos...

První indicie, která potvrzovala slabší účast, byla celkem zřetelná už v půl deváté. Pasáž ke vchodu do známého baru zela prázdnotou i navzdory tomu mrholení venku. Jaký to kontrast oproti živákům The Cinematic Orchestra či hodně posunutém startu vystoupení M83 tamtéž! Ta další byla také velmi dobře viditelná – oba balkóny hermeticky uzavřeny, vždyť jak jinak uměle snížíte kapacitu klubu?! A dole? Pár opírajících se o barové pulty, pár klábosících na parketu... A pak už jen DJ v rohu. Museli jste však notně napínat uši, abyste zaslechli veškerou selekci do jeho houpavého a pozitivního setu, který mu tady vznikal pod rukama. Ach, kdy konečně nastane okamžik, že DJ nebude ve srovnání s kapelou, která ho bude za pár minut následovat, znevýhodněn?! Vždyť hrát takto zastřeně a potichu hlavní host večera, všichni se k němu otočí zády, nebo vynesou zvukaře v zubech... A tak se teď na tomto skromném podkresu jen klábosilo, ucucávaly se drinky a natahovaly krky, kdy už to konečně začne.

Teprve konferenciér dodá koncertu šmrnc!

Naštěstí se s každou minutou prostor příjemně zaplňoval, což slibovalo vhodné zázemí pro výrobu atmosféry. Jejich čas se počal odpočítávat ve tři čtvrtě na deset a vše se odehrálo podle klasického scénáře... Nejdříve bylo nutné, aby DJ stáhl svou už notně staženou muziku, vzápětí světla lehce potemněla a jejich nástup na plac proběhl bez fanfár, bez bombastické videoprojekce, bez chuchvalců mlhy, ostrých záblesků světel i těch nejdokonalejších laserů. Prostě jako za starých časů. S konferenciérem. Této role se jako už poněkolikáté zcela logicky ujal Lukáš Kolíbal, který má k tomuto baru momentálně velké citové pouto. Jen málokdo je u nás obdařen tak brebentivou vyřídilkou a on se zcela profesionálně postaral o to, aby ono intro nepůsobilo nijak nepřirozeně a tak jsme poslušně několikrát spolu s tím klapavým zvukem spojili naše dlaně a ještě přidali nějaký ten oslavný pokřik či táhlý hvizd.

21:45 a charisma se dalo krájet...

To se to pak nastupuje před už v tuto hodinu rozvášněný dav! Pravda, ten by mohl být početnější, ale aspoň jsme měli dostatek prostoru k tomu, abychom náhodou nepošlapali cizí boty a lokty nešťouchli do cizích žeber. Před pódiem se vytvořil hrozen lidí, po stranách bylo logicky o poznání volněji, ze sklepení teď vystoupaly dle očekávání tři postavy a nástup na značky se odehrál během okamžiku. Ještě pár zdvořilých úklonů, letmých mávnutí vstříc fanouškům a pak už se každý z nich jen dotkl toho svého nástroje. Zcela vlevo položil na klaviaturu červených syntezátorů dlouhé ruce Ethan White, zcela vpravo už s basovkou na krku své nové kolegy pozoroval Jordan Scannella a kdo je tady pánem, bylo zřejmé okamžitě. Ono fluidum, které kolem sebe šířil malý podsaditý holohlavý John-Christian Urich, bylo totiž téměř hmatatelné. Přesto nepůsobil nějak povýšeně – jen zkrátka vzbuzoval respekt. Stejně jako už tolikrát předtím usedl na tu malou židličku tak, jako by na ni už odmalička pasoval, a obě paličky teď byly v pohotovosti. Ještě se spokojeně rozhlédl po celém sále a jeho pravá noha poprvé sešlápla pedál propojený s tím největším bubnem jeho soupravy, ihned následována levou rukou, která teď v pravidelných intervalech zaměstnávala naleštěný činel. A teď už jen: "bum / tss, bum / tss" a takhle pořád dokola v tempu tak 120 úderů za minutu a míň...

Jen dvě alba a tolik pokladů na nich...

Kolikrát už fanda house music tuhle pohádku s dobrým koncem slyšel a přesto zas a znovu vděčně nastražil uši. Tohle totiž nebylo ze záznamu od nějaké chytré mašinky, tohle se šířilo od skutečně živého vypravěče, který byl při svém vzpomínání přesný a vůbec na nic nezapomněl... Měl však k sobě i zdatné pomocníky, kteří také tak rádi zavzpomínali na ty těžké časy strávené ve zkušebně a na mravenčí a hlavně nekonečnou práci ve studiu. A měli věru dobrého pamatováka! Zcela bez chybičky a takto až na dřeň bez různých studiových příkras vyzněl jejich materiál ještě upřímněji. Postupně se tak při listování v obou už notně ohmataných knihách zastavili u jednotlivých kapitol s názvy Fall In Love (v níž má vokalista feeling černý jako bota), Don´t Hold Me Down, In Motion, Did You Miss Me (s působivým tleskáním) i Enjoy It Now a my si všechny ty silné melodie opravdu právě teď užívali se vším všudy. Od začátku do konce měl tenhle koncert spád a s každým odehraným kusem jste mohli znovu a znovu žasnout, kterak se jejich frontman není za těmi bicími a mikrofonem schopen zadýchat. Jako by byl snad břichomluvcem! Barva jeho hlasu, stejně tak jako frázování, byly velmi působivé a tak není divu, že nás už po čtvrt hodině měl všechny pevně v hrsti. A když house, tak se vším všudy...

I s opravdickým bubnem se dá namixovat set...

Než nás rozeřvali natolik, že jsme si tu pauzu mezi písničkami prostě vynutili, abychom je za jejich snažení po právu odměnili, zkraje svého živáku míchali skladby do sebe jako opravdoví dýdžejové - tedy bez mezer. Není divu, co se podobnosti týče, šlo to poměrně snadno bez toho, aby snad následující věc z tohoto setu nějak vybočovala. Tahle výhoda se však zároveň už zhruba za tři čtvrtě hodiny ukázala jako určitý handicap... Stále se tento trojlístek chlubil dalšími a dalšími optimistickými kousky ze svého repertoáru, avšak ty jako by byly podle stále stejného mustru. Buben, basa, klávesy - víc toho prostě nevymyslíte - pokud nechcete švindlovat a v zákulisí holt už žádný hostující muzikant, který by toto vystoupení nějakým zásadním způsobem ozvláštnil, nepřešlapoval. To bychom se přeci jen pohybovali v už trochu jiných částkách za honoráře a otázkou zůstává, zda by populární pražský bar při tomto počtu návštěvníků neprodělal i ty dramaturgovy kalhoty...

Tequilu ne, ale na zadek ano!

Byla tu vlastně ještě jedna možnost a tak se občas holohlavý sympaťák odmlčel, více prostoru dostal klávesák Ethan a to díky jeho preludování získaly jejich skladby svůj další rozměr k dobru! Přesto se publikum ani náhodou nenudilo, někteří jedinci skákali už i ten metr vysoko s kynutím do rytmu a tak charismatický vokalista náhle té parádní atmosféry využil a poprvé a naposledy svou malou židličku opustil... A to, aby na nás vystrčil zadek! V kalhotách samozřejmě a ve vší počestnosti. Však také přes něj od rozjíveného publika dostal co proto. :) Nálada tu už po hodince snadno dosáhla bodu varu a zatímco si tady M83 po těch šedesáti minutách v březnu pomalu balili fidlátka, americké trio bylo vážně k neutahání a vypadalo to, že se i oni královsky baví. Přesto jim kupodivu při dalším výrazném kusu z jejich repertoáru "We Like Tequila" i u nás oblíbený drink nahoru nikdo neposlal. I když... Možná je to dobře. Kdo ví, v kolik hodin bychom nakonec v onu úterní noc končili. :)

Tak kdy bude venku ta třetí?!

Tu úplně poslední skladbu dovedli do finále jen pár minut po čtvrt na dvanáct a ohlušující a dlouho trvající potlesk vzkazoval, jak moc se líbili... Vzduchem se proletělo ještě několik CDček, které svým fanouškům kapela věnovala a ti, na něž se při chytání nedostalo, byli upozorněni, kde si mohou jejich alba koupit, a pak už jsme si jen mohli nechat zdát o tom, že u nás nebyli naposledy. Až se na světlo vyloupne konečně jejich třetí deska, snad se zase zastaví. Ovšem ten výprask Mistru Urichovi potom opravdu nepřeju. To už bude bolet a s největší pravděpodobností zamíří na holou...

myclick

foto: Vítek