Report z akce Electronic Beats od Myclicka

Do čtvrtice všeho dobrého?

Nemám nejmenší důvod měnit svého mobilního operátora... Ten můj naštěstí podporuje nemalou měrou muziku, k níž mám tak blízko. Ať už do posledního detailu dotaženými DVD Slices či organizováním hudebních večerů, které opravdu stojí za to! Pravda, ty domácí jsou možná až příliš šity na míru konzervativnímu českému publiku, které tak nerado pátrá po novinkách a na akce chodí jen proto, že tam jdou ti ostatní, ale ani v tomto případě nelze upřít snahu o osvětu. Zatímco ve Vídni jsem si před třemi roky užil Trentemollera a Soulwax live, pražskou zastávku jsem si raději několikrát odpustil... Vážně nechci slyšet Born Slippy a vážně už nikdy nechci slyšet Firestarter. :( Před tím letošním a již čtvrtým festivalem u nás organizátoři překvapili hned několikrát. Promo tentokrát nebylo tolik bombastické, účast DJe Hella se odkryla až na poslední chvíli a vystoupení slavných a i u nás velmi populárních Norů Ralph Myerz & The Jack Herren Band bylo zrušeno téměř v hodině dvanácté a to bez udání důvodu. :(



N.O.H.A. už pro každého!

Jak by se tu také mohli ukázat, když v ten samý den po boku Tiësta, Axwella, Datarock a dalších museli zahrát na svém domácím festivalu pro našince s poněkud krkolomným názvem - Landstreffet i Stavenger. Asi jen těžko se dnes dozvíme, kdo přesně tuhle chybu způsobil – nahrazeni byli u nás neméně populární formací N.O.H.A. a to i přesto, že se tato sestava ve stejném městě na vyprodaném koncertu představila před pouhými devíti dny... Mě osobně mohla tato výměna nechat chladným. Jak už to tak bývá především o víkendech, v ten samý den, avšak úplně někde jinde, Prahu navštívil další zajímavý host – Lou Rhodes a nejen kvůli výtečnému živáku Lamb jsem musel být u toho. Takže žádní Turboweekend, žádný DJ Gareth, žádná N.O.H.A. Vlastně ano - ty mé nohy mě sem do Holešovic donesly pár minut po půl jedenácté a energická německá formace se právě loučila dvěma posledními songy v záplavě modrých světel... Tam vpředu u pódia teď rozvlnili několik řad svých fanoušků a přestože je tenhle prostor vzhledem ke všem těm akustickým pastím téměř nenazvučitelný, tohle nebylo vůbec špatné a i ti nedoslýchaví měli konečně všechno jako na dlani.



Jaké jsou vlastně kroky pro tanec na odpadcích?

Brány se tu tradičně ve srovnání s životem v klubech otevíraly velmi brzy, od té sedmé hodiny se tu stačilo nashromáždit obrovské množství lidí a cesta za dalšími německými hosty tak bude vyžadovat pevné nervy při procházce tímhle nepřehledným mumrajem. Na procházce jako by tu byl úplně každý... Na toaletu, na přeplněné bary, za dlouho neviděnými kámoši, prostě kamkoliv. A co uděláte, když jste si ostrými lokty vydobyli tu zaručeně nejlepší pozici pro to, abyste viděli co nejlépe a v rukou teď máte plastový kelímek nebo láhev? Hodíte to pod sebe samozřejmě. Jako na tom smetišti, o nějž se nikdo nestará... :( Pro tanec na odpadcích teď ze stejného místa jako loni s domácími hráči, tedy z jakéhosi mobilního pultu ve výklenku vlevo, svá černá kola(!) roztáčel DJ Booth a vyplňoval tak čas nutný pro odvezení a přivezení nástrojů a krátkou zvukovku do monitorů. Malá observatoř s perkusemi dávala přitom vědět o tom, kdo se teď na nás chystá. Druhá stage o patro níže, které loni vévodil dubstep a drum´n´bass, tentokrát ostrouhala, chudší byla také vizuální stránka této akce...



More! až příště!

Loni jste si tu díky množství vydatných projektorů, které na chvilku potapetovaly zdi a zásobě nevtíravých firemních dekorací připadali jako na jiné planetě, teď jste za DJem mohli pozorovat maximálně vtipně padající kostičky populárního Tetrisu, kterak se řadí kolem loga pořadatele... Vyhlášená přesnost byla tatam, ale akademické čtvrthodinky se jak známo odpouští. Jsou tu! Vpravo k mašinkám s mikrofonním portem Walter, první úder té krásné soupravě uštědřil Arno. A zvuk nás málem porazil! Pokud jim bude i nadále takhle vycházet vstříc, pak to bude jistě zážitek... Pouhý týden mají venku novou desku More! a možná právě proto se jejich live show točila kolem skladeb, které by i ti u nás měli už bezpečně znát. Takže už zase Mandarine Girl, už zase In White Rooms, už zase Night Falls jako předloni na Creamfields, včetně Arnova zvolání “You know this one!“ - to když v přídavku na povrch tak nenápadně probublala Body Language. Samozřejmě za bouřlivého výskotu a tleskání těch dole – ano, tuhle fakt znali...

Tři bary a pořád je na nich plno...

Stejně jako na Creamfields přidal Walter do té sbírky jejich muziky ze záznamu i efektní vokodérový zpěv, zatímco silné paže jeho souputníka se ani jednou nespletly a každá ta rána byla přesně mířená. Ten si jen výjimečně od své soupravy odběhl, to aby gesty na okraji pódia či s hecováním do mikrofonu ty dole přemluvil k větší aktivitě. Na tomhle přepychovém zvuku (tedy záleželo na tom, kde jste zrovna stáli – dva metry vpravo a už jste to slyšeli úplně jinak) všechny ty dlouhatánské nájezdy a spokojené syntetické bublání fungovaly skvěle... Teď už by mě jen zajímalo, jestli ty dva tahle neměnná show ještě stále baví – co se funkčnosti týče, nemusí se rozhodně bát, tu stavbu setu mají vymyšlenou dokonale. Tak a zase úklid a rozmisťování nových nástrojů – tohle se bude stavět déle, uspokojit tolik muzikantů zároveň, vyžaduje mnohem víc času. Celá ta masa při dalším DJ setu teď udělala čelem vzad a neprodyšně uzavřela všechny tři bary k dispozici. Tak konečně, tohle jsou tedy Hot Chip, o nichž se teď v souvislosti s jejich čtvrtou deskou One Life Stand už zase tolik mluví...



Too Hot Hot Chip!

Pro svůj start si však vybrali starší skladbu Boy From School a ten čepičář Alexis Taylor nezklamal. Zpěv tak vysoko položený, že jste měli strach, aby si kvůli svému malému vzrůstu neublížil... Naštěstí mu čas od času na pomoc přispěchal i kytarista tohoto britského spolku Al Doyle a už od prvních vteřin nabídli rozdováděnému publiku přesně to, co tak spolehlivě zabírá – popinu, postavenou na silných melodiích v moderním syntetickém hávu. Nic víc, nic míň. Klávesy se starými rejstříky, které jsou teď znovu tolik žádány, řízné kytarové riffy a občas pro zpestření i třesení s rumba koulemi a pak už jen ten jeho osobitý hlas, který si s žádným jiným, snad kromě Erlenda Oye z Kings Of Convenience či z Whitest Boy Alive a Jeremy Greenspana z Junior Boys nespletete... Nenudili ani v nejmenším, bavili a mě osobně zaujali hlavně při použití svých silných melodických zbraní ve One Night Stand, Over And Over a především v novoromantické Take It In. Pravda, trošku kolovrátek, ale bez zaskřípění stále se otáčejícího kola – za tu hodinu nestačili urazit ani náhodou a nepovedlo se jim to ani po vytleskání ze zákulisí, když přihazovali další tři pecky včetně Ready For The Floor, jejíž video hned tak neomrzí.



Kdepak peklo, Hell umí i pohladit...

Rozhodně díky za tohle horké zboží! To DJ Hell na žádnou přestavbu čekat nemusel, také on se představil v mobilním pódiu vlevo a kult DJe opět zafungoval... Všichni zde poslušně udělali vlevo v bok a přestože není žádným velkým bavičem jako lecjaká trance super star a prostě jen hraje, každý při tanci hleděl tím jeho směrem, ačkoliv tu jeho selekci teď slyšel pouze do pravého ucha. Zvláštní pocit. :) Slavný mnichovský bouřlivák, který na své vlastní značce International Deejay Gigolo rozhodně nepředstavuje produkci pro spaní či zamilované chvilky, však zabodoval na celé čáře. Tentokrát hrál pro lidi a vůbec ne sobecky pro sebe. Jenom tak se v jeho setu mohly objevit, narozdíl od všech těch dřívějších techno bucharů, podstatně stravitelnější kousky jako starší pecka Hey Hey od Dennise Ferrera či již poněkolikáté využité fragmenty z ještě starší klasiky od Fatboye Slima – Star 69.

Tak zase za rok?

Jen jeho zkušené oko tak mohlo odhadnout klientelu tohoto festivalu, která překvapila svou pestrostí a vzrušený výskot, kynutí rukama ve vzduchu i divoký taneční rej s vrtěním do stran, to vše snadno napovědělo, jak moc byl jeho odhad správný... Prostě profesionál s parádními mixy a skvěle vystavěným setem z record bagu přeplněném lahůdkami. Těžko říci, jak dlouho se publikum na té hromadě plastu, o níž se ani teď nikdo nestaral, ještě bavilo... Ve čtvrt na pět si dovolil dramatickou pauzu, když nechal desku dohrát až do konce, nakopnut dalšími bojovými pokřiky však pokračoval v téhle krasojízdě dále. Tak ještě deset minut a vzal jsem do zaječích, z některých barů už se sortiment odvážel do připravených náklaďáků, zavíračka byla tedy na dohled. Tak snad zase za rok, těch otazníků bylo tentokrát nějak víc a rozhodně by byla škoda o tuhle zavedenou značku s vytříbeným vkusem přijít...

Hot Chip – Hand Me Down Your Love (live @ Electronic Beats)



myclick

foto: MHD mhd@techno.cz

Video: Marilicouss