Report z akce Chci Wave zpět! od Myclicka

Do tří roků a do dne!

Jedno se musí nechat - v dnešní době už tolikrát skloňované ekonomické recese Rada ČRo získala ve všech médiích tolik prostoru, že jenom na provizích by si šikovná agentura vydělala slušný balík. Tohle však byla reklama neplacená a všechno to odstartoval rap ve skladbě Swastika Eyes od té pochybné metalové kapely z Ameriky. To díky ní se tenhle spolek zviditelnil, to díky ní se 11.11. v klubu Roxy uskutečnila protestní párty s názvem Nejsem budoucnost národa. Tím to však neskončilo a další akce hodná minimálně zamyšlení, ale také k podpisu petice sloužící, byla naplánována symbolicky na den, který je pro Radio Wave velmi významným. Před třemi lety to totiž všechno začalo! K návštěvě Retro Music Hall jsem se nemusel příliš přemlouvat. Konečně zavítám tam, kam mě to díky dosavadní programové nabídce od finále MusicParku dosud nepřitáhlo a ještě uslyším čtyři stylově odlišné subjekty... Navíc vstup zdarma už dopředu zaručoval, že u toho rozhodně nebudu sám a desetiminutovka strávená ve frontě na šatnu tenhle odhad pouze potvrdila! Hodinky teď ukazovaly půl osmé a organizátoři ještě stále nebyli připraveni. Z místa na místo se nosily sprejem nastříkané transparenty, jejichž obsah bavil i mrazil zároveň, u podpisového místa se ještě lepily srozumitelné instrukce a také v sále probíhaly poslední zvukové zkoušky přímo za provozu.

Tolik fandů už ten Xindl má a tak dobře jeho texty znají!

Moc hezký prostor je to a to i přesto, že oproti třeba klubu Roxy má o poznání menší parket, jehož značnou část si pro tuto příležitost svorně ukrojil zvukař s osvětlovačem. Zbyl tedy spíše takový parketek nebo snad parketeček? :) Narozdíl od zmíněného klubu zase oplývá balkónem po celém jeho obvodu, z něhož je vše přehledně vidět i slyšet a pokud je ten spodní bar obsypán žíznivci, pak se můžete vydat sem o patro výše. I tady si však počkáte - dvoučlenná obsluha jeho celou plochu obsáhnout skutečně nedokázala. :( Xindl X získal to výsadní právo prvního vystoupení v řadě a ne nadarmo s ním můj oblíbenec Xavier Baumaxa před časem spojil své síly – ti dva si prostě musí rozumět! Humor má stejně jadrný jako on, je tedy ještě trochu oplzlejší, také v textech jeho písní se objevují důvěrně známé žijící postavy, zpívá příjemným hlasem opravdu srozumitelně a to o problémech, které tíží jeho a nejenom jeho. Zdá se, že je poměrně všímavý a ještě mu ty rýmy výborně pasují do pusy, jak jsme se mohli přesvědčit už v úvodní rozehřívačce Dysgrafik. Tohle zvládá úplně sám bez kapely, společnost mu dělala pouze jedna španělka. Ta s malým š, ta dřevěná, ta na krku... Ještě ani neotevřel pusu a už tehdy se dočkal okamžité odezvy – pod pódium se mu totiž nahrnul první hlouček fanoušků. Tak tohle bude publikum vděčné a k mému překvapení také poměrně mladé a ti opravdoví fandové si jeho texty odteď prozpěvovali spolu s ním.

Please The Trees? Tentokrát bez bubeníka bos...

Zábavný chlapík do nich také neopomněl zmínit, proč jsme se vlastně na tomhle místě všichni sešli a jak moc je situace vážná, na plazmových obrazovkách mezitím rotovaly záběry z jednání rady i se vtipnými bublinami, obličejíčky jednotlivých protagonistů této frašky byly přitom nalepeny na barevných balónkách přímo nad písničkářem. Dlouhých padesát minut dokázal ty pod sebou výborně bavit, pořád mu oddaně viseli na rtech, pořád si zpívali spolu s ním, poslední skladbu efektně vygradoval stále rychlejším odříkáváním refrénu a pak už jen následoval pokyn pro zvukaře: "Odpojuji kabely!" Úklona, poděkování, mávání a byl pryč... U mikrofonu ho teď vystřídali dva mladí zástupci sdružení Pro Wave, kteří všechny příchozí seznámili s důvodem uspořádání této akce, poděkovali za už teď parádní účast, následně vyzvali k podepsání petice a v neposlední řadě popřáli všem dobrou zábavu – na programu večera teď bylo vystoupení sympatických vousáčů Please The Trees. Ten jejich koncert se však s předloňským předskakováním před Tata Bojs nedal spolu srovnávat. Frontman Václav Havelka musel totiž hned v úvodu pro nemoc omluvit jejich bubeníka a tak si tenhle kvintet v Retru zaprotestoval pouze ve čtyřech. O to více pak jejich kytary vynikly a je až k neuvěření, co s použitím pár strun a s těmi malými krabičkami na podlaze dokážou vykouzlit za elegantní zvukovou přehlídku plnou harmonie i disharmonie. Krása!

Matthew Ruppert

Do balónků nafouknutá rada...

Došlo samozřejmě také na mou oblíbenou Wrong Along, ovšem tentokrát jsem k ní neměl takový komfort a ani nemohla tolik pohladit, přičemž důvod byl zřejmý. Bubeník David Koukal tu opravdu chyběl! Bez něho se stalo tohle vystoupení pro mnohé návštěvníky zřejmě příliš unylým, rozvláčným a tak nějak bez života a místo toho, aby si snažení těch čtyř přihlížející užívali, dali nakonec přednost obyčejnému krafání na jakékoliv téma. Velká škoda, vždyť kdy jindy budou opět Please The Trees takhle neplánovaně oslabení a tím pádem i tak příjemně odhalení jako tentokrát? Po odchodu do zákulisí byl přesto Mistr Havelka vytleskán zpět, aby zařadil ještě sólo přídavek, k jejich další společné věci už však nedošlo a jeho parťáci mu jen přišli pomoci s balením nástrojů. Znovu následovaly projevy občanského sdružení a na pódium byli přizváni ti, kteří se výraznou měrou na vzniku celé akce podíleli a také tu byly teatrálně ony balónky špendlíkem propíchány za ovací dorazivších. Co rána, to zásah! Ta glosa o nafoukanosti rady pak přesně pasovala – alespoň takto si to s ní organizátoři vyřídili. :) Pro koho bylo to předchozí vystoupení příliš vláčné a vlažné, ten si musel spravit chuť vzápětí.

Midi Lidi

Oprašme tu slovenčinu!

Na pódiu se objevil Matthew Ruppert, prostor v levém zadním rohu zabral nepřehlédnutelný Roman Holý a už jako G-Point Hunters si za doprovodu výbušné muziky Matěj na pomoc přizval ještě utajeného hosta, kterým byl... James Cole! Takto ve třech se pustili do přímo pekelnické show, která nenechala nikoho v klidu. Zpočátku směs old-skool electra v jejich případě s tak povinným funky byla brzy vystřídána klasickou "tuckou," která však nikterak neurážela... Roman vzadu svůj předpřipravený set různě efektoval, přidával samply a oči všech teď těkaly hlavně z Matěje na Jamese. Oni dva si totiž mezi sebou střihli freestyle bez toho, aby věděli, jak ten druhý vlastně zareaguje. Přestože ještě stále nemohu polovičce Supercroo přijít na chuť, musím smeknout – jeho výkon byl parádní, tentokrát tolik nesprosťačil a jako mistr improvizace se opravdu předvedl. Chytře si udělal reklamu na nové album Orikoule, je sice pravdou, že některé rýmy by zvládl i žák prvního stupně základní školy, ale byl nesmírně pohotový a na Matějův tradiční zpěv fistulí hbitě odpovídal, vlastně vždyť i on sám tentokrát zpíval. A velmi dobře! Matěj přitom několikrát zavzpomínal i na slavné slovenské hitovky a k pobavení všech tu exceloval s texty modusovské klasiky "Skliečka dotykov" či s elánovskou Ak nie si moja a na přetřesu byl i Meky Žbirka. :)

Please The Trees

Kraftwerk? Na ně se moc hýbou!

Publikum teď bylo k neudržení, oni po pódiu v záblescích reflektorů stále pobíhali sem a tam, Roman se vzadu natřásal, často v euforii zvedal blikající klaviaturu, tohle byl vážně vydařený jam, kterému body ubíral už jen kolísající zvuk. Jednou jejich hlaholení tahalo za uši, jindy byly Romanovy základy až příliš utopené... Také v jejich případě byl přídavek téměř povinný, zvukař tedy spustil další pokračování základů a oni mohli ještě chvíli zářit a řádit! Xindl X sérii koncertů otevřel, právo na uzávěr dostali MIDI LIDI. Nejdříve se na pódium stěhovalo obří plátno, na němž jistě střídavě rozehrají barevnou projekci i vlastní stínohru, pak jejich důmyslné mašinky a pár minut po jedenácté se těsně po rozloučení organizátorů mohli pustit do díla... Bílé uniformy tentokrát zůstaly schované ve skříni, i jejich proužky jsou slušivé. Na zvuk si oni rozhodně nemohli stěžovat, ten byl přepychový a na jeho perutích získaly ty už důvěrně známé skladby úplně jiný nádech. Celkově jako kdyby se jednalo o více našlápnutý materiál! Tak dlouho se přitom ti tři bránili srovnávání s Kraftwerk, až na to skutečně vyzráli a na vině je hlavně Petr Marek.

Xindl X

To je tak, když chtějí všichni stihnout to poslední metro...

To on chvíli nepostojí! :) Vlaje za svými spoluhráči ze strany na stranu, plátno obíhá, straší odposlech, na pozdravu "Dobrý večer!" si tolik ulítává a stále ty dva svými gesty upřímně baví. Když Markéta omylem hrábla do klávesnice svého notebooku jinak, tak teatrálně uměl otočit oči v sloup i zlomit nad ní hůl. :) Jako kdyby si tu přílišnou statičnost uvědomovali, jako kdyby je náhle tahle vynucená hra přestala bavit... Zvuk měli sice parádní, ale velká škoda, že i tentokrát bylo všem těm zkresleným slůvkům špatně rozumět. :( Nebylo by lepší v budoucnu po vzoru jejich skladby Láska přistoupit k promítání všech textů na ono velikánské plátno? A nebo jsou záměrně utajovány a je to jen hra na schovávanou? Přesto měli úspěch a velký - tančilo se na parketě, mimo něj dokonce i na balkóně... Pouze finále jsem si představoval trošku jinak. Že strávím přesně pětačtyřicet minut čekáním v promrzlé chodbě na své ošacení, o tom se mi nikdy ani chvilku nezdálo. :( Za to však samozřejmě organizátoři nemohou a pokud se začnou ony ledy hýbat, budu moc rád, že jsem tehdy mohl být u toho! 13. ledna léta páně 2009.       

foto: MHD mhd@techno.cz