Report z koncertu Matthew Herberta od Myclicka

Počáteční šumy a ruchy, tentokrát časové...

Rozhodování o tom, kam se v ten právě uplynulý víkend vypravit za kulturou, bylo tentokrát jasné jako facka, tu Mackovu přitom nepočítaje... Počtvrté LTJ Bukem s MC Conradem nebo vůbec poprvé Matthew Herbert? Jeden člověk za gramofony + jeden s mikrofonem a nebo plné pódium muzikantů, z nichž každý je kouzelníkem ve svém oboru? Odpolední soukromý warm-up v podobě přehrání mistrových alb Plat Du Jour a aktuálního Scale už sám o sobě zvyšoval napětí z blížícího se večera a po dlouhé době jsem opět propadl iluzi, že se ten čas až neskutečně vleče. A o čase to vlastně v sobotu bylo především. Webové stránky pořádající agentury slibovaly otevření Lucerna Music Baru již v 19:00, stránky zmiňovaného baru zase až ve 21:00. Co s tím, když na stejném místě ke všemu začíná hodinu před půlnocí populární Pop 80´s & 90´s video párty? Zřejmě zlatý střed. :) Ještě pět minut po osmé jsme byli nuceni k přešlapování na místě, zatímco srdíčka všech už tloukla vzrušením z toho, co nás již zanedlouho čeká. Pan Herbert ještě zřejmě jako správný perfekcionista zvučil a sám tento fakt si žádal nutnou dávku tolerance a trpělivosti. Náhle někdo mávl kouzelným proutkem a je to tady! Brány se otevírají a hrozen čekajících míří konečně dovnitř. Odhad byl správný - osmá hodina je pro dnešek tou pravou. Teď už jen pár schodů do hlavního sálu a pódium máme jako na dlani a to pódium přímo přecpané nejrůznějšími vymoženostmi, bez nichž by zkrátka živé vystoupení Matthew Herberta nebylo tím živákem se vším všudy...

U kohopak asi šije pan Herbert?

Už roky zajetý model: DJ Otvírák, poté kapela a následně DJ Zavírák, se tentokrát nekonal. Prostorem znělo potichu puštěné CDčko, všichni se tu rozhlíželi a snažili se zabrat si pro sebe to zaručeně nejlepší místo pro pozorování, oči ze sobotního sluníčka přivykaly potemnělému sklepení, doplňoval se pitný režim, následovaly stisky rukou i letmé polibky. Prvotní plán, že si naše skupinka užije koncert přímo z balkónu, kde budeme mít všechno hezky po ruce, byl po několika minutách zmařen a velice slušně jsme byli z této příjemné rozhledny vyhozeni. Balkóny prý nejsou ozvučeny a mistr si přeje, aby měli všichni stejný zážitek. Co naplat, udělejme mu tu radost - vzhůru tedy rovnou do kotle! Hodinky ukazují tři čtvrtě na devět a zprava se právě osm lidí hrne na pódium! Jedno je jisté - tohle okteto šije jednoznačně u stejného krejčího. Modrá látka, bílý vzorek, přičemž šéf tohoto bandu má na sobě jakýsi pláštík (ne nepodobný županu) převázaný sladěným páskem, ostatní členové souboru se zase pyšní nočními košilemi s dlouhým či krátkým rukávem, to podle chuti. Důležitým doplňkem všech je také oranžový ručník, ležérně přehozený kolem krku, který se bude vzhledem k dusnu, panujícímu v sále, zaručeně hodit! Když originalita, tak s celou parádou, že? :) A v jaké že sestavě tedy tento osmihlavý ansámbl vystoupil? Šéf téhle party byl za svou soupravou mašinek k vidění hned vpředu, v levé části pódia. Po jeho levici měl své klaviatury rozbaleny Phil Parnell, podle vzhledu nejstarší člen tohoto uskupení. Dechová sekce, čítající saxofon a trumpetu, ta měla své místečko zcela vzadu vlevo, vedle nich, tedy uprostřed pódia, dráždil paličkami své nástroje bubeník, vedle něho se ještě dokázal vměstnat na židličku kytarista a dva mikrofony zcela vpravo byly určeny pro Neila Thomase a Valerii Etienne. Ano, vidíte správně - o Dani Siciliano, tedy Matthewově životní partnerce a majitelce těch nádherných vokálů, ani zmínka. Bohužel už 20. května se na autorových stránkách objevila zpráva o tom, že se Dani letního turné téhle party nakonec nezúčastní. Důvod je prozaický - v září jí totiž vyjde u stejné značky vlastní album Slappers (kdopak by ho tak asi mohl produkovat, že?) a v souvislosti s jednotlivými promo akcemi k oběma nosičům by tak došlo ke střetu zájmů...

Dani tu s námi není, Dani má však zastoupení!

Ke smutku a slzám však nebyl prostor od okamžiku, kdy Valerie, nádherná vokalistka tmavé pleti, kterou můžete znát kupříkladu z projektu Galliano, otevřela ústa. Snad jen několika roky konzervatoře protažený student by zaregistroval určité odchylky v hlase. Tahle dáma by se mohla živit z fleku dabingem! Ona totiž milou a firmou odsunutou Dani zastoupila naprosto adekvátně a já pomalu začal věřit na kouzla... Přitom, pokud se v sále našel někdo, kdo by jen na okamžik zapřemýšlel o playbacku a pouhém naučeném otevírání úst na hlas paní Sicilianové, ve skladbě Those Feelings se mohl názorně přesvědčit, jak se vlastně věci mají. V samotném konci tohoto dílka, jako by se právě Valerie dostatečně nesoustředila, špitla (k těžko utajovanému veselí svého hlasového parťáka) tam, kde jí to osnovy hlavy projektu nedovolovaly. Takto se "spletla" ještě několikrát, až se nakonec zcela odbourala a finále zakončila upřímným smíchem... Zatímco Valerie si na desce Scale ani neškrtla a "zbyla" na ni pouze role vokalistky koncertní, Neil byl ve výhodě. Ten pouze opakoval již jednou odzpívaný materiál. I když také ne! Například v Movie Star či Harmonise tvořili s Valerií sehraný pár a on tu převzal po Dani druhé hlasy z těchto skladeb. A nutno zmínit, že mistrně! Schválně si zkuste kolika různými způsoby se dají zazpívat tak banální slůvka, jako jsou Up & Down. Jejich hlasy byly neobyčejně znělé a pokud by si tihle dva střihli v kostele na výborné akustice nějaký spirituál, věřím, že ani jedno oko by dojetím nezůstalo suché. Ten přednes byl zkrátka až příliš věrný, až příliš upřímný... Na nějaké něžné rozjímání tu však příliš prostoru nebývalo. Ten totiž beze zbytku využil sám autor alba. Skřípot, ruchy, nejrůznější pazvuky, kvílení, hlasité přesýpaní jednotlivých zvuků, to byla zase jeho parketa, kterou tuhle romantiku okamžitě překazil. A bylo opravdu zábavné ho při jeho řádění pozorovat. Představte si Woodyho Alena, který by s roztržitostí jemu vlastní hrál ve svém filmu nějakého šíleného virtuóza. Takto se Matthew za svými mašinkami pohyboval, jeho úbor k tomu vlál na všechny strany a v jeden okamžik si po vzoru Jerryho Lee Lewise na klávesy dokonce i kleknul! Pokud tu však jeden nástroj hrál prim, pak to byl sampler. Díky němu své vokalisty poškádlil, když jejich právě do mikrofonu řečené slůvko naefektoval, několikrát znásobil a hodil znovu do prostoru (například při představovačce).

Milujete karaoke? To jste ale měli přijít za Herbertem!

Dva mikrofony však zůstávaly stále nevyužity... Pro kohopak asi jsou? Věřte, nebo ne - pro nás! :) Po vytleskaném přídavku je na nás zkrátka a dobře milý Matthew natočil, předvedl nám, jaké "ááááá" máme tak zhruba vytvořit, nahrávání nám hezky odpočítal, do sampleru vše uložil a vyzkoušel. Pak už jen s orchestrem odehrál další skladbu a té jsme se jako hřeb večera v samotném závěru zúčastnili i my. No, není to blázen? Je, ale jak talentovaný a zručný! Opravdu velmi těžko lze vyzdvihnout něčí roli v tomto vystoupení. Každý muzikant tu byl jedinečný, bez žádného z nich by to nešlo a každý by zasloužil medaili! Medaili za to, že se v tom šíleném zmatku zvuků a absolutně disharmonických pasáží vůbec dokázal zorientovat. Tohle byla totiž hudba zcela bez pravidel - ta měla snad jen dechová sekce, ale to, co tu na svou baterii prováděl bubeník, to bylo něco nepochopitelného! Zda má pan Herbert ve svých dílech ukrytu nějakou podprahovou rytmiku vám neprozradím, žel bohu nejsem muzikant, ale že tu všichni našli své jasné vodící linky, kterých se mohli držet, je obdivuhodné. V závěru Neil ještě dokázal, že umí zdatně zpívat i hrát na basovou kytaru zároveň, trumpetista zase použil čas od času dusítko, jindy se blýsknul hrou na flétnu, zkrátka stále se tu něco dělo a myslím, že v tu chvíli jen málokomu vadilo, že veškeré smyčce byly hrány panem šéfem ze záznamu, nebo že zde chyběl onen sedmdesátičlenný orchestr, který se na nahrávání Scale podílel. Vždyť už takhle si člověk mohl hlavu ukroutit z nenadálých změn. Ještě tak sledovat osmdesát lidí zároveň - to tak!

Příliš tichá a příliš rychlá samota.

Co naplat... I v Lucerna Music Baru se nerušení nočního klidu ctí a hlavně od jedenácti tu bylo přislíbeno ono ohlédnutí za roky osmdesátými a devadesátými, tedy nejvyšší čas vzít nohy na ramena a nekazit si zážitek z večera muzikou pro ty, co tak rádi vzpomínají na doby dávno minulé. Herbert žije přítomností a já jsem osobně zvědav, zda je vůbec reálná možnost, aby ta jeho další alba byla ještě lepší a lepší. Doufejme, že se mu u nás líbilo a doufejme také, že se zase zastaví. Osobně jsem u této ikony čekal mnohem větší návštěvnost a vyprodaný sál, tak snad tu pořádající agentura nakonec neprodělala kalhoty...

foto: Vítek Hofer pro www.fo.cz
celý fotoreport zde